Upozorňuji, že JÁ jsem schopná napsat cokoliv. Opravdu COKOLIV, tak se nezděste, jestli tu bude něco nekalého, nebezpečného či nechutného, nebo spoustu dalších ne....jo a ještě něco. Jděte se vycpat s reklamama, a odkazy na svůj blog si taky odpusťe, stejně je navštěvovat nebudu


Končím! Podávám výpověď!

13. října 2012 v 18:32 | TeeMalis |  myšlenky psycho - člověka
Jop, končím s tímhle blogem, ale s blogovou pseudokariérou ještě ne, ještě nenastal můj čas a ještě dlouho nenastane (no to je teda uklidnění...). Smazat blog si chci už dlouho dlouho, ale byla jsem vždycky příliš líná se dostat alespoň na blog.cz - ty reklamy co tam jsou...no hrůza. A ta návštěvnost co tady je...no hrůza. Ech.

Proč jsem se tak rozhodla? Vidíte sami. Jsem líná něco napsat, vlastně cokoliv vymýšlet, a když se jednou za nějakejch těch xy-let konečně dostanu na svýho pomalýho starýho drahouška křápa, radši si čtu mangy a stahuju dosud neobjevená yaoi, než psát...ale ono mě to po čase zas chytne, toho se nějak nebojím.
Další faktor: nějaký pako v mým okolí vždycky vytáhne historku o nějakém mém nepovedeném výtvoru, za který se já sama taky stydím. Jo, někdy se taky povede děsná sračka, který lituju do konce svých dnů.
Pak je tu něco, co mě se*e už docela dlouho a vyřešilo by to jenom a pouze zrušením a vytvořením si nového blogu. A ta věc je ztráta anonymity. Nemůžu se svobodně vyjadřovat, aniž bych tím někoho urazila. Je to frustrující. A hlavně minulej rok se to řešilo. Hodně s velkým H. A fakt mě dostávalo, jak se k nějakým neaktuálním článkům dostávalo třeba i za půl roku - to je dlouhá doba i na střízlivě myslícího člověka. O blogu věděli i ti, co vůbec nechápali podstatu blogu...ne, takhle, nevěděli, co to 'sakra ten blbej blog' je. Takže abych zabránila těmto neblahým incidentům, udělám si blog, možná tam budu splácávat hovadiny, asi se za ně budu stydět, ale budu v klidu, tichu a vytoužené tajemné, příjemné a milé anonymitě. Tak mě to vyhovuje ^^.
Ještě vymyslet aspoň trochu inteligentní přezdívku a je vysrá...tedy, vystaráno.
Můj výpovědní list vám bude ležet na stole asi měsíc, a pak..pak se nadobro smaže. (sice tu byly i fakt dobrý články - dobře, tak všeho všudy 2...ale vzhledem k těm starým...ani toho moc nelituju). Přeji slunečný, deštivý, a černošedý den!
 

Já vím, tohle už tu jednou bylo, ale...

21. července 2012 v 12:49 | TeeMalis |  myšlenky psycho - člověka
...přesně jak říká ségra, některý věci se prostě musí zažít. Nemůžu psát o něčem, o čem vlastně vůbec nic nevím, leda tak z knížek a z filmů a historek jiných. Ale jsou takové věci pravdivé? Vážně můžu spoléhat třeba na filmy, a myslet si, že říkají pravdu, třeba o životě bezdomovců? Jak, když ani nevím, jestli nějakého bezdomovce jejich tvůrci vůbec viděli?
Psát o něčem, o čem skoro vůbec nic nevím je podle mě zkrátka kýčovitý. I vymýšlení postav, které mají plochou a chabou psychologii mi připadá proti srsti.

Je mi patnáct. Kolik různých lidí jsem asi stihla za těch patnáct let potkat? Málo, a ještě k tomu povrchně. Abych mohla psát příběhy, musela bych si dát tak ještě dvacet let k tomu, abych potkala takové množství různých lidí a prozkoumat je do potřebných detailů, abych si vymyslela postavu, která by přemýšlela jako ČLOVĚK, a ne jako nějaký povrchní pako.

Ano, přiznávám, že moje povídky stály tak trochu za prd, protože nic z toho neznám (a taky bych si měla důkladně ověřit takový život jedný popelnice), jako bych psala červenou knihovnu, kterou si čtou akorát senilní babičky a desetiletý přeslazený přepovrchný holčičky. Ti autoři to všechno pravděpodobně psali, když byli zrovna na mizině - pochybuju, že takový kýče psali ve bdělém stavu. (btw, ta situace na konci šk. roku ve třídě mi náramně připomínala telenovelu xD)

A stejně jako psychologie, kterou jsem chtěla studovat. Já vím, tohle bude znít docela předsudkoidně.
Teď jsem se na netu dívala, jaký předměty tam na vejšce mají: základy psychologie, statistiky, sociologie, filozofie, pedagogiky, těl. výchova, atd.
A dívala se na přijímací kritéria. No, mají tam něco jako talentovky. Buď se zalíbíš nebo ne. Musela bych už mít něco napřečtenýho, mít nějakou tu praxi,... no, to by zrovna problém nebyl. Hmm...ale...proč se tam vůbec píše, že musím mít něco povinně přečtenýho? Já myslela, že to se tam budeme právěže učit...v podstatě tam chtějí, aby se ti, kteří se tam budou hlásit, naučili 2 roky vejšky. Hmm, super.
Tohleto říkala ségra a já jí věřím, že u psychologie vlastně neexistují žádné vědecké základy, takže by mi na vysoké furt cpali do hlavy názory jiných, ZKUŠENĚJŠÍCH psychologů, a JEJICH teorie, jak třeba někoho vyléčit. Takže pak bych byla vypatlaná jak...někdo, a sama bych neměla vlastní názor na problém. A pak, když bych ji vychodila, tak bych si nemohla udělat vlastní kancelář, protože bych potřebovala těch dvacet let, abych nasbírala zkušenosti. A i kdybych si ji udělala, nikdo by mi tam stejně nechodil.
Ale to by asi nebylo to nejhorší. Nejhorší by na tom byli ti studenti.
Typický člověk, který se jde přihlásit na psychologii: vesměs společenský, většinou vůdce, má hodně kamarádů, myslí si, jak tomu všemu strašně rozumí, a...manipuluje s ostatními. Jo, takovýho většinou na tu psychologii berou. Takže by tam bylo hafo vypatlanců. Neříkám že jsou tam takový všichni, ale...no, víte jak já nesnáším manipulátory. A psycholog takový manipulátor v podstatě je. Psychologové tomu klientovi NESMÍ poradit, jenom je dovézt k té správné cestě. A nesmí předepisovat léky. A jaká je ta správná cesta? To záleží na psychologovi, takže to JE manipulace.

Takovej tlak bych asi nevydržela. Z té strany, že bych musela odpapouškovávat názory jiných a ze strany těch spolužáků. To se to raději budu učit doma v soukromí, a využívat to nějak jinak než k manipulaci. Jó, a ještě něco. Ségra měla ve třídě spolužáka, který byl synem psycholožky. Prej že byl...takovej odtažitej...magor, a znala jich takových víc. Říkala, že se k dětem už nechovají jako k dětem, ale jako k výzkumným objektům...což zní pravděpodobně. Bohužel...
Tak mám takový dojem, že studium psychologie má víc mínusů než plusů. Chjo. Ale stejně si to budu číst doma, až budu mít volno. Psychologie se hodí i v jiných oborech...vlastně skoro ve všech...to bude ještě vybírání...

A vy, zbylí blogeři/čtenáři, až budete vymýšlet POŘÁDNOU postavu a nebo budete odhadovat, co jiný člověk udělá, anebo...no...prostě se vám to bude v budoucnu taky hodit.

Tak já jdu prožívat, a ne furt čumět do komplu, protože z něj se toho moc prožívat nedá.

...pořád před svatbou...

9. července 2012 v 15:15 | Tee |  příšerné pokusy o povídky
Buhúú, já jsem na tom blogu tak nechutně neaktivní , ani na ostatní blogy nechodím a nekomentuju T_T. Zas jsem měla velice neinspirativní období kdy se mi s blogem chtělo seknout. No ale teď, když jsou prázdniny, nuda a času dost, tak jsem se naštvala a řekla si, že budu psát psát a spát xD
Bacha, tohle je pokračování na Předsvatební..., takže jestli je vám nevolno z tematiky (trochu parodované) shounen-ai, tak jděte marnit svůj čas jinam, yup? (tohle je pořád v rámci mého osobního projektu "napiš povídku ze všech možných i nemožných žánrů," a v tomto projektu se budu podepisovat jako Tee). Btw, je to sice můj druhý pokus o shounen-ai, ale to neznamená, že nemusí být příšerný...


 


Den...prostě obyčejný školní den...

8. června 2012 v 21:59 | TeeMalis |  myšlenky psycho - člověka
Jachachá, konečně je pátek! Po tom nechutným a dlouhým týdnu už konečně bude víkend... kdy budu muset zas udělat tunu věci do školy, že. Psali jsme jenom t(r)est z fyziky na akustiku, naštěstí se nad námi slitoval a dal tam něco jednoduchýho. Uf. No, a po skončení vyuč(ch)ování jsme šly a Vé odevzdat referáty do výtvarky. A co si tam zapomenu - klíče a mobil s peněženkou (dva v jednom-jo, ten obal na mobil má postranní kapsu). Fákt super, ale to jsem bohužel zjistila až když jsem jela domů někdy v šest, po výtvarce. No a ve výtvarce jsem jsem asi nějak divně posunula stůl, tak se celej sesypal. Doslova. Ta deska se sesunula a její nohy ležely vedle ní. No jo, jsem katastrofista. Stačí jen malý šťouch a hned se všechno sesype. Chjo. Moje ruce ale dokážou věci...
A co je to nejhorší? Nejsem normální, i když jsem si to marně snažila namluvit. Kdysi jsem oslovovala lidi v čekárně. Teď mám to nutkání dělat to znova. Normální člověk cizího člověka vedle sebe ignoruje. Přemýšlím tak nějak naopak a naprosto chaoticky. Všude nacházím dvojsmysly, které smysl někdy nedávají. Jsem yaoistka. Jo přiznávám to, je to divný, úchylný a velice populární, a je to taková červená knihovna, akorát mezi kreslenýma klukama co vypadaj víc jak holky než kluci. (Znáte snad nějakýho kluka, kterej na sobě nemá ani jeden chlup a má dlouhatááánský vlasy?)
Ale ne, nejsem ta fanatická fanynka, co si všude vyšpendluje a vylepuje 'I love yaoi' a spol. Vlastně spíš čtu ty povídky, a některý jsou vážně vyvedený a realistický (viz. Amater) a mangu. Chech, moje sbírka je velká a velkolepá, jachachá, ale o tý tady básnit nebudu. Ne že bych to milovala a byl to můj smysl života, ale zaujalo mě to. Tak je to přeci neobvyklé, psát o gayích, i když trochu idealizovaně. A je to někdy celkem zajímavý...
Velká většina těch potrhlých fanatických fanynek se rádo dívá na yaoi, ale docela dost pochybuju o tom, že by se tak fascinovaně dívaly na opravdovou homosexuální dvojici. Pff, naivní slečinky...

No, zpívání je uvolňující. Když si zpíváte tak dvacet minut, pak se hnedka cítíte líp. A když se stydíte, můžete se někde zavřít. Třeba ve sprše. Zpívání ve sprše je teda dost populární, jak se tak koukám na romantický komedie...
Zpívání...zpívání...a doprčic. Teď na konci roku máme prej vytvořit skupinky max. po třech, čtyřech lidech a zpívat to před třídou. Teda, konkrétněji před půlkou třídy. A začíná se zpívat už v pondělí. Super. Snad nás s Vé nevyvolá...
Máme písničku Memory z muzikálu Cats. Tak známá písnička, že to musí znát každý...
To budou ksichty...

No nic, končím jeden ze svých smyslově nesmyslných keců a jdu chrupat. Dobrou...

Neviditelnost

1. června 2012 v 19:34 | TeeMalis |  příšerné pokusy o povídky
Ano,ano, já vím že ten blog děsně zanedbávám...ale teď jsem se dostala do šíleně melancholicko-divný a pro mě naprosto nepřirozený nálady, ve které všechny obviňuju ze všeho, a cítím se jako nějaká nevinná oběť. A povídky se mi psát šíleně nechce, protože jsem si umanula, že prostě nemůžu psát o něčem, o čem vůbec nemám tušení (láska, opravdová a hluboká deprese, bezdomovci, pocit když někoho ztratíte apod.), a sama takový povídky, který nepůsobí přirozeně a opravdově fakticky nečtu. Připadají mi kýčovitý, nemůžu si pomoct. Proto jdu teďka sbírat zkušenosti a na blogu mě teď neuvidíte hodně dlouho, přesněji, než mi Venda udělá layout xD
Občas sem samozřejmě můžu zajít a něco vyplodit, to jako že jó...
Ale teď napíšu něco na slovo, které vymyslela Anička, ještě se spoustou dalších slov, která znějí povětšinou tajemně, ale to vám poví Anička...
Mimochodem, zní to trochu depresivně....


Nikdo mě nevidí, nikdo mě neslyší - nebo to aspoň dělají. Pokud chci něco říct, se vší samozřejmostí mi skočí do řeči, a pokud mi přeci jen dovolí něco říct, jejich výrazy jsou posměšné, nebo dávají okázale najevo, jak je můj projev nudí. Jistěže, víc než moji mluvu je přeci zajímá ten vykálející se holub na protější budově.
Když někdo zavolá mé jméno, nikdy tím nemyslí mě. Když se hlásím, tak ani učitel si mě nevšimne a vyvolá někoho jiného. Když stojím v nějaké frontě, nejméně 5 lidí mě předběhne. Když protestuju, vesele mě ignorují. Nic si z toho nedělají, proč by měli?
Nemám sílu, nemám respekt, a to nejhorší, nemám sebevědomí. Nechci nikoho zranit, nechci nikoho ztratit, jako předtím...
Ale nikoho nemám. Pro všechny jsem tak neviditelná až to bolí. Hrozně bolí...
Když jsem byla malá, jako všichni jsem chtěla mít nějaké superschopnosti jako létání, teleportování, dýchání pod vodou...a mezi ně samozřejmě patřila neviditelnost. Ale tohle jsem rozhodně nechtěla.

Každý by chtěl být v určitých situacích neviditelný. Ale celý život? Pochybuju.

Ano! Přežila jsem apokalypsu!

20. května 2012 v 16:22 | TeeMalis |  myšlenky psycho - člověka
Přesněji řečeno potopu světa. No jo, zase přeháním; prostě jsem měla včera večer vytírat podlahu, ale na schodišti se ten kbelík tak kýval, že se mi vylila víc jak půlka kbelíku. Velkýho kbelíku. Takže na schodech vznikly malé kaluže, a pod schody jedna véélká a hluboká kaluž. Vlastně nebyla tak hluboká...byla taková jako normální kaluž, až na to, že tam nebyla hnusná špinavá voda, ale voda na vytírání s mistrem Proprem. Šla jsem pro radu za svojí ségrou, která spala, nebo tak aspoň vypadala. Přišla jsem za ní do pokoje a asi po půl minutě si prudce sedla a ptala se, co se děje. Pověděla jsem jí, že se stala potopa. Její reakcí bylo to, že si zase lehla a řekla, že si na to mám vytáhnout její starou kostkovanou hadru. A tak jsem šla dolů, doprostřed té velikánské kaluže, sundala si nasáklé ponožky, a jala se likvidovat tu pohromu. Hadra se nasákla, pak jsem ji zvedla a šla ji vyždímat do kbelíku. Tohle jsem opakovala asi další půl hodinu, až se z velikánské kaluže stala jenom mokrá podlaha. Pěkně mě z toho bolely záda, ach jo.

Ach jo. Takováhle pohroma u mě bohužel není novinkou. Drtivá většina všech rozbitých věcí v domě se stala jenom mou vinou. Někdy omylem pustím nějaký ten hrnek, někdy na mě spadne nádobí, když je příliš narvané v policích nebo v ledničce...no jo, normálka.
Každý den zakopnu minimálně pětkrát o škodolibý stůl nebo o židle s kovovýna nohama, ve škole o nějakej ten velkej bágl, a občas dokážu zakopnout i o dveře. Někdy uklouznu na mokré podlaze...a jednou jsem uklouzla na mokré trávě a projela se, protože to bylo na kopečku. Ani se nemusím zmiňovat, jak často jsem uklouzla na sněhu a ledu -_-
Párkrát mě málem přejelo auto, z toho jednou to bylo vedle zastávky 28.října a na zastávce bylo skoro narváno, a mezi nimi byla i Talhoferka, ech, a jen tak mimochodem, málem mě přejelo takový černá Volvo...
A jednou nás s Vé málem přejela sanitka i šalina, to jsem šikulky co? :D

No, a jednou, předminulý rok před Vánocemi, když jsem dělala dárky, jsem málem podpálila kuchyň. Chtěla jsem udělat svíčky z palmového vosku, tak jsem rozpustila ty zrníčka vosku v hrnci a nechala sporák na devítce. Pak jsem šla myslím na záchod, a nechala sporák na devítce. Ech, mohla jsem to aspoň snížit, ale co, už se stalo...
Když jsem se vrátila, dost se z toho hrnce kouřilo. Vlastně byla zakouřená celá kuchyň, a já přišla akorát včas, abych viděla, jak z hrnce vyšlehl oheň. Byl vysoký asi tak 4Ocm. První co mě tak napadlo byla voda z dřezu, ale to by bylo asi moc nápadný, kdyby byla mokrá celá kuchyň. Tak jsem ten hrnec opatrně chňapla chňapkami, jakýmsi kouzelným způsobem otevřela dveře do zahrady a vylila vosk do sněhu. Hrnec jsem ještě pro jistotu do toho sněhu posadila...
Když přišli rodiče domů, říkali si, že se tam něco spálilo. Já jsem to samozřejmě popírala a tvrdila že o ničem nevím. Aspoň že na nic nepřišli...ale dlouho se divili, proč je to místo v trávě nějaké divné...rudé...a mysleli si cosi kdesi, že jsou to asi nějaké houbičky xD

No, myslím že ta údajná apokalypsa by rozhodně nebyla horší, než kdyby rodiče zjistili, že jsem jim málem podpálila kuchyň. Není nic horšího, než rozzuřený rodič. Toho by ani ta apokalypsa nezastavila...
Já jsem apokalypsa sama pro sebe, a stejně si myslím, že mě jednou přejede auto, když se budu dívat, jestli mě náhodou nepřejede tramvaj...

hmm...nostalgie...

18. května 2012 v 18:26 | TeeMalis |  myšlenky psycho - člověka
Tak...tady mám zase superegoistickej článek, potřebuju se zas nějak vypsat... znovu upozornění, jestli vás to nezajímá, v pohodě to přeskočte, svět se nezboří, naximálně u toho usnete...tentokrát budu mluvit o své drahé nostalgii, budu se prodírat tím řidkým křovím, který si jakž takž pamatuju...

Kam dál