Upozorňuji, že JÁ jsem schopná napsat cokoliv. Opravdu COKOLIV, tak se nezděste, jestli tu bude něco nekalého, nebezpečného či nechutného, nebo spoustu dalších ne....jo a ještě něco. Jděte se vycpat s reklamama, a odkazy na svůj blog si taky odpusťe, stejně je navštěvovat nebudu


Deprimující atmosféra

15. ledna 2012 v 21:35 | TeeMalis |  příšerné pokusy o povídky
pokračování nudného (upraveného) dne, asi po x letech...částečně za to mohlo to, že mi tatínek zabavil počítač, a když mi ho v pátek povolil, nějakým nedopatřením vypadl net...na celý víkend, tak si asi dokážete představit, jak nevýslovně mě to nasralo...



Když jsem vstoupila do školy bylo to HODNĚ divné...skoro až deprimující a výhružné, aspoň pro mě. V každé tváři, co jsem dnes viděla se odrážel smutek, nenávist, frustrace, hněv ... vlastně všechny pocity kromě radosti. Někteří měli v očích měli takové nepřítomné prázdno, že jsem myslela, že všem vymyli mozek. Jako by byli roboti bez špetky citu. Vážně jsem tam neviděla nikoho, kdo by se jenom trochu usmíval. A ty jejich aury...no hrůza. Zatímco včera se v aurách mísily všechny barvy duhy, dneska tu jsou jenom odstíny šedé a černé. Jako kdyby všichni byli na nějakém pohřbu, ještě by chyběl ten nebožník...
Zkusila jsem se na nějakou holku ze třídy usmát, která se tvářila pěkně nešťastně a zoufale. Jaká byla její reakce? Zatvářila se ještě hůř. Myslím, že se jmenovala Sam a včera prý ulovila nějakého kluka. To se smála na všechny jako sluníčko, až se mi z toho chtělo blít. Že by ji už pustil k vodě? No...zas tak nemožný by to nemuselo být. No to se teda povedlo, když se na někoho mile usměju, odvděčí se mi takhle. To abych taky dostala depku. Ale vážně, vážně mě s... že takovou náladu má celá škola (dobře, kromě učitelů, ti se tváří pořád stejně). Špatná nálada se na těchto místech šíří stejně rychle jak drby. Ne, rychleji. Aspoň že já tuhle náladu moc chytnout neumím. No jo vlastně, Kat je na tom podobně, ale ta roznáší kolem sebe ...ehm... radost, a má kolem sebe takovou tu auru...pohody.
Jo, právě to přitahuje lidi jako Bella Edwarda (no tfuj, Twilight sem zatahovat nebudu). Ale... Kat by o té většinové náladě mohla vědět. Má myslím ještě větší empatické schopnosti, ale v jiném oboru a lidi svěřují zrovna tak jako mně. I když...u ní je to spíš otázka drbů a takovýchle věcí. Radši za ní půjdu rychle, taky nemůžu snášet dlouho tu depresivitu kolem sebe.

Vážně se snažím je nevnímat, ale pro člověka empatického je to noční můra, mít kolem sebe tu celou haldu smutných pocitů a myšlenek. Jen tak nesmyslně mě najednou napadlo, že teď, v téhle náladě na škole tu bude mnohem víc básníků než předtím.
Zkouším myslet na něco veselýho, zatímco jdu urychleně do třídy, ale moc mi to nejde. Je to jako myslet na nějakej vtip, když jste v úplné tmě sami, bojíte se všech divnejch zvuků a zrovna jste se podívali na horor s tou mlhavou atmosférou. Jo, moc jednoduchý to teda není.
Uch! Ať už tam jsem. Běžím po schodišti...běžím a běžím...no jo, když má někdo třídu až v šestém patře, trvá to dlouho. Když už mi to připadá tak nevýslovně nekonečné jak horor, doufám, že nepotkám žádnýho zombíka...
...

No hurá, už vrazila do svý třídy, kde se po Kat zase plazí x kluků. Tý jo, nějak nechápu, jak je může všechny zvládat, kdybych to byla já, na všechny ty ubožáky bych se vybodla. Takhle mám aspoň jistotu, že opravdu je Kat a ne nějaká vidina v mé už tak unavené mysli.
"Kat, můžeš na slovíčko? Prosíííííííím."
"Ach jo, Kit, nemůžeš mi aspoň teď dát pokoj? Mám práci." A dál se věnovala těm svým čoklům. No to fakt vidim, že má práci. Nehodlala jsem dál čekat, až odtrhne svůj překrásný zrak z těch poskoků (to je zajímavý, dávám jim pokaždý jiný přezdívky), a rychle jsem ji vlekla na záchody. Rychle proto, že za nějaký 3 minuty mělo zvonit. Ujistila jsem se rychlým pohledem pod kabinky, že tam nikdo není, a pak jsem spustila: "Nevíš co se ve škole děje? Je to nějaký celý divný, jako by se odehrával nějakej hromadnej pohřeb, kde každýmu umřel někdo bližší než známí a..." drmolila jsem, dokud mě Kat rázně nepřerušila.
"Jistě že jsem si toho všimla, toho by si nevšiml jedině zhulenec. A taky proto se snažím chovat se tak, jak se chovám normálně. Řekni, že by ses zcvokla, kdyby nebylo mě." No tak tohle znělo docela namyšlené, ale musela jsem uznat, že má pravdu. Vážně bych se stihla zcvoknout. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli se nemůže vytasit s nějakým ohromujícím řešením, jenže než jsem stihla otevřít pusu, zazvonilo. Na hodinu zeměpisu, který nenávidím upřímně, jako růžový, chlupatý svetr s potiskem nechutného obézního medvěda od tetičky Agnes. Takže jsme zase ani o krok nepostoupily.

Dorazili jsme těsně před profesorem Nějakécizípříjmeníkterésinemůžuzapamatovat. Doslova nás ( mě a Kat) propaloval pohledem, jako bychom přišly o půl hodiny později. Taky z nějakých nepochopitelných důvodů celou třídu nechal stát ještě minutu a půl, zatímco on si tam v klidu seděl a popíjel z jeho hrnku barvy i tvaru kidaného hnoje. Ano, jeho vztah k naší třídě není zrovna nejvřelejší, tak nám co chvíli dá nějakou přepadovku a zkoušení s těmi nejodpornějšími otázkami, jaké si dokážu představit. Naštěstí mě zrovna nevyvolává. Někdy je výhoda být neviditelný. Nějak jsem přečkala tu hodinu snažením se o soustředěné řešení mého momentálního problému, ale moc se mi to nevedlo. Jediné, čeho jsem dosáhla byla myšlenka, že bych se mohla nějaké oběti špatné nálady zeptat. No to jsem teda postoupila v mém myšlenkovém pochodu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Catherina Catherina | Web | 15. ledna 2012 v 21:44 | Reagovat

Ahoj, mrkni na muj web

2 Venduleee Venduleee | Web | 16. ledna 2012 v 15:27 | Reagovat

Tery, co to zas je s tou Kat, vypadá to, jako by ses snažila vytvořit nejpošahanější postavu všech dob :-D Depresivní atmosféra se dá krájet ^^ Ale ten Nějakécizípříjmeníkterésinemůžuzapamatovat mi moc nápadně připomíná Patakiho...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama